Klimaalarmisté versus klimaskeptici
David Abrahámek
„Klimaalarmisté“ versus „klimaskeptici“ aneb nekončící souboj
Globální oteplování se v posledních desetiletích stalo významným tématem a zasáhlo do vývoje bezmála celé lidské společnosti. Toto téma, snad více než kdejaké jiné, je názorově bipolární.
Je nepopiratelným faktem, že v průběhu 20. století se globální teplota planety Země zvyšuje, ale zároveň je nutno dodat, že tempo růstu teploty bylo ve 20. století odlišné a dokonce ve 40. až 70. létech teplota stagnovala či slabě klesala. Důležitějším pro celou otázku, pro klimaalarmisty i klimaskeptiky a jejich spor, je otázka vlivu člověka na globálním oteplování a v tomto ohledu zde panují velké rozepře. Argumenty obou táborů jsou silné, avšak jedné straně, a sice klimaalarmistům, se dostává větší mediální podpory, v důsledku čehož se nám může zdát, že jsou početnější a tím i správnější. Převaha může být ale jen zdánlivou.
Příznivci globálního oteplování hrají v té hrubé zásadě na jednu kartu, tou je oxid uhličitý, skleníkový plyn vyskytující se v naší atmosféře. Jeho koncentrace se v průběhu historie Země prudce měnila. V současné době je jeho koncentrace v atmosféře již 380 ppm a roste v průměru o 1 až 2 ppm za rok. V minulosti se jeho hodnoty pohybovaly v rozmezí od 7 000 ppm v kambriu, to je zhruba před 540 – 488 miliony let před současností, až do 160 ppm v dobách ledových. Je pravdou, že oxid uhličitý koreluje na grafech s teplotou, proto se mnohým alarmistům zdá, že žádný jiný dominantní vliv snad neexistuje. Ovšem je nutno zmínit, že to může fungovat částečně i na obrácené bázi, tedy že teplota v rámci toho jak se mění, mění se i oxid uhličitý. Právě tato složitost, vztah Co2 a teploty, je značně nelineární a pro klimatické modely velmi těžko odhadnutelný. Dokladovat takový nelineární vliv může např., že vzrůst Co2 ze 180 ppm na 280 ppm přivodilo změnu na naší planetě asi o +
Nyní věnujme pozornost „hlásné troubě“ klimaalarmistů – panelu IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change). Samozřejmě, že jeho cílem je vystupovat nezávisle a snažit se mírnit některé opravdu extrémní názory, snaží se vlastně ale také dosáhnout určitého konsensu mezi vědci a politiky. Tato organizace vydala celkem 4. zprávy o změnách klimatu na Zemi. Nikdo nepopírá, a ani se o to nesnaží, že se globálně otepluje. Dokladovat to mohou různé grafy a studie. Důležité je však zaměřit se na podíl člověka a jeho produkované emise Co2. A pak je také více než důležité podívat se na historii planety a zjistit, jaké teplotní změny se zde odehrávaly. To není vskutku snadný úkol, protože historie měření teplot je z klimatologického hlediska poměrně krátká a tak nezbývá nic jiného než zkoumat jinde, např. z tzv. proxy dat - z ledovcových vrtů, letokruhů, kronik, atd., nebo popřípadě tyto zdroje spojovat a kombinovat, abychom dosáhli co nejpřesnějších výsledků.
Zpět k panelu. Při poukazu na důvěryhodnost instituce pokládám za vhodné uvést příklad, kdy IPCC uvedla mylná fakta. Stalo se ve 4. výroční zprávě o klimatu v roce 2007, kde se uvádí, že prý je pravděpodobné, že 20 století bylo nejteplejší za posledních 1300 let. S touto argumentací nemůžeme souhlasit, protože existuje celá řada kvalitních studií, které tuto verzi vylučují a poukazují na to, že tzv. středověká teplá perioda byla teplejší v průměru o 1° až
Graf nám ukazuje 1. hokejový graf (Mann et al., 1998) a opravené výsledky podle Mcintyra a Mckitricka (2003). Na svislé ose jsou odchylky teplot od střední teploty 20. století. Na vodorovné ose je čas. V opravené verzi je vidět, že 20. století již není nejteplejší.
Zdroj: M. Kutílek.:Racionálně o globálním oteplování, Praha 2008, 48 s.
Podívejme se nyní na jiné faktory způsobující změny klimatu, na ty, které hrají důležitější roli než Co2. V posledních měsících je slyšet zejména argument nízké sluneční aktivity, určit, do jak velké míry ovlivňuje Slunce teplotu na Zemi je opět dost problematické. Podle M. Milankoviče jsou zásadní klimatické změny způsobeny mírou intenzity slunečního záření. Existuje celá řada period, které pravděpodobně ovlivňují teplotu. V tomto článku se však jimi nechci zabývat, je jich příliš a už i jen jejich výčet by přesáhnul zamýšlený rozsah textu.
Dalším vlivem, který je opět velmi dominantní v utváření klimatu, je termohalinová cirkulace. Jedná se o systém mořských proudů, které proudí jako koloběh v mořích a oceánech na Zemi. Nepochybně každý jistě ví, mořská voda je slaná a právě míra slanosti vody je důležitý činitel. Na míru slanosti vody v oceánech mají vliv převážně polární ledovce, když se ledovce zvětšují, salinita (slanost) vody se zvětšuje a s tím, jak mořská voda mrzne tak samotná sůl zůstává v oceánu, zatímco se voda, která zmrzla, mění v čistý led. Ještě dodám že teplota tuhnutí mořské vody je –1,9°C. Tudíž vše je v tomto procesu posunuté. Tento fyzikální zákon však platí i naopak. Tedy, když polární ledovce začnou tát, do vody se uvolňuje sladká voda tím „zřeďuje“ salinitu mořské vody. Dalším činitelem, který způsobuje tento úbytek slanosti, jsou srážky. Méně významný faktor je přítok řek do oceánu, ale i tento podíl může změnit rovnováhu slanosti. Tyto poměry, které jsem popsal, ovlivňují proudění mořské vody v oceánech a tudíž je velmi pravděpodobné, že pokud by snižování salinity bylo extrémní, bylo by pak otázkou času, kdy by se systém mořských proudů rozpadl. Důsledky by byly patrné zejména na severní polokouli, kde by došlo k dramatickému poklesu průměrných ročních teplot. Tento vliv termohalinové cirkulace pravděpodobně spoluutvářel malou dobu ledovou, takže systém mořských proudů zeslábl (Golfský proud). Mezi další činitele, které působí na klima, je magnetické pole Země, vegetační kryt, aerosoly, výbuch sopek, a pád nebeských těles. Těmito vlivy se zde však zabývat nebudeme. (více viz M. Kutílek, 2008, s. 96 -98).
Téma globálního oteplování se už dávno dostalo do politiky, kde mají většinu alarmisté, abych to upřesnil politici-alarmisté. A protože v politice většina vždy hraje klíčovou roli (na rozdíl od vědy), tak byla učiněna celá řada opatření v boji s klimatickými změnami. V druhé polovině 20. století se konala celá řada mezinárodních konferencí. Asi nejznámější je konference z Kjóta z roku 1997, kde se většina Zemí zavázala, že budou plnit limity pro vypouštění Co2 do ovzduší. Smlouvu doposud neratifikovaly tři státy – USA, Monako a Chorvatsko. Austrálie smlouvu ratifikovala v roce 2007 na konferenci v Bali.
Málo mediálně známým dokumentem, ale o to významnějším, je Lipská deklarace, dokument zaměřený proti Kjótskému protokolu. Za tuto deklaraci se postavilo 104 významných vědců, médii ale propagována nebyla. Stejné platí o Heidelberská výzva. Pozornost zde skutečně není a mnoho laiků o nich možná ani neslyšelo. Je spíše mým přáním než očekáváním, že by se tato situace v průběhu desítek let mohla změnit (myšleno obecně) a do médií se dostanou názory, které se klimaalarmistům nebudou líbit.
Zdroje:
- M. Kutílek:Racionálně o globálním oteplování. Praha 2008.
- Mnoho povyku pro nic. In. Neviditelný pes. 2008, dostupný na internetu: <http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekologie-globalni-oteplovani-mnoho-povyku-pro-nic-fw1-/p_veda.asp?c=A080319_204955_p_veda_wag>
* Data jsou převzata: M. Kutílek: Racionálně o globálním oteplování, Praha 2008, 23, 154 s.